Přední místo v liturgických oslavách Zeleného čtvrtku zaujímá poslední večeře. Právě k ní je obrácena hlavní pozornost modlící se Církve. Posvátný děj poslední večeře, reprodukovaný v dnešní liturgii, rámují vzpomínky na velkou Spasitelovu lásku, projevenou umýváním nohou apoštolů, na památnou řeč na rozloučenou a také Ježíšovu velekněžskou modlitbu.
Poslední večeře je však také vstupním dějem vykupitelských pašijí. Je úvodem k počátku utrpení Páně, introitem k bolestné noční vigilii před smrtí Páně. Proto se v tento den mísí radostný ráz oslavy Kristovy lásky s bolestí.
Vzpomínku na poslední večeři nelze oddělit od vzpomínky na Jidášovu zradu, na mučednictví Srdce Páně v Getsemanské zahradě a na strašné potupy a útrapy, které Spasitele potkaly oné noci, kdy se octl v rukou nepřátel.
Zelený čtvrtek dříve býval památným dnem smíření, dnem pláče vzrušeně lítostného a přece radostného, jímž se ozývaly prostory chrámů, neboť v tento den bývali podle starobylé praxe přijímáni veřejní kajícníci zpět do Církve. Tito kajícníci se kvůli hříchu podobali suchým větvím, které se pokáním opět zazelenaly na stromě Církve. Odtud tedy přívlastek „zelený“.
Při Mši svaté zazní Gloria. Poté zvony utichnou až do velikonoční vigilie. Po homilii kněz umývá mužům nohy jako přípomínku Kristovy pokory a výzvy, aby i jeho učedníci sloužili všem. Po svatém přijímání je Nejsvětější svátost přenesena z hlavního oltáře do Getsemanské zahrady. Věřící zůstávají, aby se Pánu poklonili, poté se v tichosti rozcházejí. Oltáře se obnaží – nezůstanou na nich ani plátna, ani svíce. Kříže se odnesou nebo zahalí. Odstraní se i voda z kropenek.
Mše začíná ve Štětí v 17:00.