Advent -příprava na slavnost Narození Páně

Advent je z latinského slova „adventus“, což znamená „příchod“. Církev tím rozumí příchod Vykupitele na zem. Co nám připomíná Advent? Je připomínkou 4 000 tisíc let, kdy Izrael čekal na Mesiáše (proto čtyři neděle), a kterého nakonec většinově odmítl. První zmínky o době adventní nacházíme již v roce 380, a to v souvislosti s církevním sněm v Zaragoze. Celocírkevně byl ustanoven v 8. století. Jak má ovšem katolík trávit adventní čas je dnes plné rozporů. Duch světa a světskosti totiž pronikl všude a mnohdy není vůbec patrný rozdíl mezi pohanskou společností a katolíky. I oni se honí po supermarketech a starají se především o věci světa (příprava vánočního blahobytu), přičemž podstata adventu jim zcela uniká. Dokonce se tvrdí, že advent je primárně časem radosti, takže je potřeba radostného očekávání, čímž se rozumí oproštění od všeho, co by nám mohlo činit vrásky. Uniká pozornosti, že advent má charakter přípravy, tedy očišťování duše a její vyklizení od nánosu hříchů, by byla disponována k přijetí milostí skrze Krista narozeného. Jde o zcela falešný optimismus, kterýžto pramení z protestantských představ o působení milost, tedy z luteránského bludu o ospravedlnění. Luther totiž tvrdil, že člověk není absolutně schopen cokoliv činit pro vlastní nápravu a své obrácení. Prý není schopen vzdorovat vlastním sklonům k hříchu. Člověk je prý absolutně zkažen a ospravedlnění se mu dostává způsobem, jako když sníh pokryje temné zorané pole (tedy absolutně zkaženého člověka). Protože se tato představa v posledních časech uhnízdila mezi katolíky, nevěnují již katolíci pozornost aktivní přípravě na veliké události a dokonce ani kněží je v tomto smyslu nevedou. Katolíci pak žijí stále stejně, přičemž pouze očekávají, že na vánoce cosi emocionálního prožijí (emoční zážitek, jakožto pocukrování jejich duše milostí Boží) a stanou se tak lepšími. Duši na nějaký čas přikryje sníh, který však záhy roztaje a jede se dál močálem černým kolem bílých skal. Je to zásadní blud, protože Církev učí, že „chce-li být člověk ospravedlněn, musí se na to připravit: vírou ve zjevené pravdy a jinými spasitelnými úkony“ (Tridentský koncil). Zároveň Církev učí, že „pouhá víra neospravedlňuje“. (Tridentský koncil). Samozřejmě, že hříšník si milost nemůže zasloužit, ale musí se pro její přijeti připravit, tedy se disponovat k jejímu přijetí. My na milosti Boží tzv. spolupůsobíme. Proto máme dobu adventní a postní. Je to čas intenzivní přípravy našich duší pro přijetí milostí, pramenících z objektivní skutečnosti Kristova narození a jeho oběti na kříži. Co tedy má katolík, který bere Boha vážně, v adventní době činit? Především má obrátit pozornost k tomu jak sám žije před Bohem, tedy podívat se pravdě do tváře. Má nahlédnout vlastní hříšnost i slabost a připravit se poctivě na sv. zpověď, kterou má ještě před vánoci realizovat. Také se má vyhnout bujarým oslavám a různým pitkám. V současné době velmi aktuální téma. Pohanská společnost (různé firmy) totiž pořádá před vánoci tzv. vánoční firemní večírky. Katolík se má naopak zklidnit a intenzivně se oddat modlitbě, zvlášť rozjímání o narození Ježíše Krista, nejlépe každodenní modlitbou radostného růžence Panny Marie a modlitbou Anděl Páně. Katolík by se také měl postit. Tudíž odříkat se věcí bezhříšných a dovolených, tedy dobrých, aby tuto oběť svého života pak složil před Kristův kříž a spojil ji s obětí samotného Krista, která se neustále obnovuje na oltářích při mši svaté.
Katolík si musí uvědomit, že prožívá-li Advent a obecně svůj život stejně jako pohanská společnost kolem, tedy že se jí přizpůsobuje, tak se hlásí k jejímu „vyznání víry“. Toto „vyznání víry“ nejen že popírá existenci Boží, neuznává jeho svrchovanost a vládu, uděluje domnělé právo žít ve vzpouře vůči Bohu a jeho řádu, ale zároveň strhuje i katolíka do života ve lži. Jestliže katolík podléhá konzumnímu předvánočnímu šílenství a vyznává vánoce jakožto svátky plných břich a mastných brad, přičemž i zajde do kostela, aby to jaksi pocukroval nějakou příjemnou emocí, potom stojí na straně světa, tedy ďábla. Ten ho velmi rád v tomto přesvědčení udržuje a dopřává mu luxus vnímat sebe samého jako tzv. dobrého a téměř bezhříšného člověka, který nepotřebuje sv. zpověď, modlitbu, svátosti atd. Stačí, když bude někde na půlnoční postávat vzadu v kostele a dojímat sám sebe.