Následující text, který je odpovědí na článek prof. T. Halíka „Máme s muslimy stejného Boha?“, vyšel v Katolickém týdeníku 1 / 2016 – ovšem zkrácený na hranici srozumitelnosti.
Spoluautoři textu jsou:
Mgr. Petr Dvořák, Ph. D.,
Prof. PhDr. Efrem Jindráček, OP. Ph.D.
Mgr. Lukáš Novák, Ph.D.
V Perspektivách č. 50/2015 nabídl prof. Tomáš Halík svůj názor na otázku: „Máme s muslimy stejného Boha?“. Velmi se zde blíží pozici, kterou lze označit za náboženský pluralismus a která odporuje učení katolické církve (pro podrobnější argumentaci srovnej např. dokument Mezinárodní teologické komise Křesťanství a ostatní náboženství z roku 1996, česky Krystal 1999). Autor píše do Katolického týdeníku a působí jako katolický kněz, takže jeho názor nelze považovat za názor nezávislého intelektuála.
Podle našeho soudu Halík aplikuje na tři abrahámovská náboženství, tedy křesťanství, židovství a islám, náboženský pluralismus (on by spíše řekl „perspektivismus“, ale v důsledku se jedná o stejnou pozici). Podle Halíka tato náboženství „vyprávějí příběhy“ o témže Bohu a různě jej popisují; ovšem popsat Boha lidskými kategoriemi ve skutečnosti vlastně ani není možné („mystikové … vědí a říkají…“). Čteme-li toto Halíkovo tvrzení vstřícně, pak jím nejspíše míní, že žádný popis Boha není adekvátní. Podstatou náboženského pluralismu je teze, že nelze absolutně, tj. nezávisle na určité tradici či náboženské nauce říci, že nějaká věroučná teze je pravdivá a jiná nepravdivá. „Bůh je trojjediný“ je pravdivá výpověď pro křesťana a nepravdivá pro muslima, ale nezávisle na těchto tradicích nelze pravdivostní hodnotu přisoudit, protože absolutní hledisko jednoduše neexistuje. Jediné, co lze z tohoto absolutního stanoviska říci, je, že výpovědi těchto náboženských tradic jsou jen jaksi částečné, z části adekvátní, z části nikoliv. Jedná se o různé „perspektivy“. Pomiňme otázku, zdali je tato teorie „částečné adekvátnosti výpovědi“ koherentní a věnujme se tomu, co je s ní obvykle spojováno jako důsledek, totiž nemožnost připsání pravdivostní hodnoty náboženské výpovědi v absolutním smyslu. To by bylo pověstné „majetnictví pravdy“, které Halík s oblibou v různých textech kritizuje. (Malá odbočka pro znalé: známá koncepce analogického vypovídání o Bohu tento důsledek nemá, proto není „perspektivismem“ v uvedeném smyslu.)
Katolický křesťan je ovšem zavázán k pozici, že jeho náboženské výpovědi mají absolutní pravdivostní hodnotu (třebaže nevystihují popisovanou skutečnost plně). Výpověď o spáse v Kristu neplatí jen pro křesťana, ale pro všechny, třebaže i muslim může být spasen, a to navzdory svému nepravdivému náboženskému přesvědčení. To, že si muslim pravdu nárokuje (podobně jako si ji nárokuje vůči židovskému náboženství křesťan), jeho přesvědčení ještě pravdivým nečiní. Halík mluví o křesťanském pravdivostním nároku vůči židovství v minulém čase, což lze nejpřirozeněji interpretovat tak, že křesťanství dnes tento nárok nemá. Jinde považuje pravdivostní nárok za „nebezpečné, druhého degradující schéma“.
Neblahým důsledkem náboženského pluralismu je redukce misijního úsilí anebo jeho výlučná redukce na náboženský dialog: základním a hlavním cílem křesťanské misie (kromě realizace lásky k bližnímu ve formě materiální, lékařské, vzdělávací a jiné pomoci) je totiž konverze ke křesťanství. Zarážejí je, že pan profesor jako jeden z hlavních důvodů pro to, že není muslimem, uvádí kritický vztah křesťanství k pramenům, a nikoliv důvod pro křesťana zásadní, totiž spásu v Ježíši Kristu, Božím Synu. Praktickým důsledkem náboženského pluralismu je názor, že jako cíl misie stačí, aby se muslim stal lepším muslimem a žid židem. Tento mylný teologický názor snad profesor Halík nezastává. Pak by ovšem měl v zájmu myšlenkové konzistence pluralismus (perspektivismus), přijímá-li ho, opustit.
Inkluzivní (otevřené) pojetí spásy (na rozdíl od perspektivismu) neznamená, že spása se realizuje i v jiných náboženstvích, nýbrž znamená, že Bůh může spasit i jinověrce, a to jeho v podstatě mylné víře navzdory. Islám je nepravdivou naukou, neboť popírá klíčové teze křesťanského učení (Trojici, vtělení a vykoupení). Pokud jde tudíž o vztah k jiným náboženstvím, resp. k islámu, nemůže být hlavním smyslem křesťanského úsilí jen mezináboženský dialog, který sleduje větší citlivost pro odlišnou situaci druhého, lepší vzájemné pochopení, smíření rozdílů, ale především a hlavně nabídka spásy. Lepší pochopení pozice druhého s cílem harmonického soužití lidí různých názorů jistě žádoucí, ale o to přece primárně nejde. Misijní příkaz zní: jít do celého světa, získávat učedníky a křtít (Mt 28,18).
Vzniká také otázka, nakolik lze dialog vést s partnerem, který je svou naukou veden k cíli zabít kohokoliv, kdo z jeho řad přijme odlišné náboženské stanovisko. Profesor Halík může stokrát kritizovat dichotomii „islám – náboženství násilí“ versus „křesťanství – náboženství lásky“, ale těžko může popřít, že pro vyznavače islámu je vzorem praxe Mohamed, válečník, porušující řadu ustanovení desatera, který nařizoval šířit víru mečem. Srovnání s životem a učením Krista je nabíledni. Těžko se pak uvedené, byť poněkud zjednodušující opozici těchto dvou náboženství ubránit.
Navíc, jakkoli kritický postoj k islámu nelze šmahem odsuzovat jako podněcování nenávisti k muslimům. Kritika určitého stanoviska přece automaticky neimplikuje nenávist k tomu, kdo je zastává. Vyjadřuje-li se prof. Halík kriticky k názorům svých oponentů, zajisté to nečiní z nenávisti. V době hypertrofie politické korektnosti je naopak v zájmu služby pravdě zapotřebí z kritických pozic a od pravdivostního nároku neustupovat. Není náhodné, že anketu Katolického týdeníku o nejlepší knihu letos vyhrála kniha, která umožňuje autentický vhled do muslimské společnosti a smýšlení jejich příslušníků (v Iráku a Jordánsku v osmdesátých a devadesátých letech minulého století).
Profesor Halík automaticky předpokládá, že Alláh je totožný s křesťanským Bohem a obviňuje ty, kdo to popírají, z „elementární neznalosti dějin kultury a náboženství…“ i z „naprosté neznalosti křesťanského vyznání“. V Perspektivách č. 49/2015 píše prof. Pospíšil, že toto ztotožnění není vůbec zřejmé, s čímž zcela souhlasíme.
Budeme-li vlastní jméno „Alláh“ chápat jako pouhou „nálepku“ bez vlastního obsahu, která původně označovala židovsko-křesťanského Boha a muslimové ji později převzali (se záměrem označovat stejný objekt), pak lze v tomto smyslu připustit, že se muslimové vztahují stále k témuž Bohu jako židé a křesťané – bez ohledu na to, že klíčové vlastnosti, které mu přisuzují, Bůh ve skutečnosti nemá. Tento fakt ovšem nijak nesouvisí s dějinami kultury či obsahem křesťanského (či muslimského) vyznání a neříká vůbec nic o spřízněnosti nebo nespřízněnosti křesťanství a islámu. Stejným způsobem může výraz pro Boha převzít od křesťanů kdokoliv a následně o Bohu tvrdit cokoliv. Přiřkneme-li naopak výrazu „Alláh“ jeho specificky muslimský smysl, jehož součástí je např. popření věčného plození Syna Otcem a jiných nutných Božích vlastností, pak nebude označovat nic, protože bůh, který by odpovídal muslimskému popisu, neexistuje.
Jinými slovy, pokud křesťané popisují Boha pravdivě, bůh s vlastnostmi muslimů nemůže existovat. V tomto případě je tomu nanejvýš tak, že muslimové o Bohu vypovídají něco pravdivě a mnohé nepravdivě. Proto v plném slova smyslu nemůže platit, že muslimové a křesťané sdílejí téhož Boha. Existuje jen „křesťanský“ Bůh, tedy Bůh s vlastnostmi, které mu připisuje křesťanství.
Souhlasíme s cílem profesora Halíka, totiž usilovat o pokoj a smír mezi náboženstvími a národy. Nesdílíme však neblahou tendenci oslabovat rozdíly přiblížením se k náboženskému pluralismu, který vzdává pravdivostní nárok. Plodem této tendence je ztráta hlavního cíle, jímž je cesta ke spáse v Ježíši Kristu, a to vlastní, i našich bližních.